Srdce ♥
Kvantová fyzika o srdci
Jeden ze zcela zásadních objevů je z roku 1993. Při zkoumání emoční psychologie a vzájemného působení srdce a mozku se vědci soustředili na měření velikosti energetického pole srdce. A zjistili, že energetické pole srdce je mnohem větší než energetické pole mozku. Je tak veliké, že dalece přesahuje tělo. Doposud věda totiž vycházela z názoru, že největší dosah má elektromagnetické pole mozku. Po té co opadl první úžas, vyvstala otázka, jaký hlubší smysl má toto energetické pole kolem našeho těla. Dalším zkoumáním se přišlo na to, že elektrické a magnetické pole vysílané naším srdcem komunikuje s dalšími orgány našeho těla. Ovlivňuje tak, například mozek a dává mu pokyny, které hormony, endorfiny nebo jiné látky mají být v těle vyrobeny. Mozek tedy nejedná samostatně, nýbrž na základě signálů našeho srdce.
Srdce je 5000x mocnější než mozek
Je to tedy srdce kdo uděluje pokyny. Dalšími pokusy bylo zjištěno, že všechny informace jsou předávány prostřednictvím emocí a také prostřednictvím našich přesvědčení. Elektromagnetické pole srdce je tedy formováno našimi přesvědčeními, našimi emocemi a ovlivňuje nejen mozek a další orgány těla, ale vyzařuje i směrem ven, do světa. Tyto elektromagnetické vlny se šíří ven do prostoru a reagují se vším, co nás obklopuje. Naše srdce překládá všechna naše přesvědčení, všechny emoce a představy do vlastní řeči kódované řeči kmitání a vln a tu pak vysílá. Elektrická síla srdečního signálu je až 60x silnější než elektrický signál mozku a magnetické pole srdce dokonce 5000x silnější než pole mozku. Naším srdcem tedy vysíláme podstatně více energie než naším mozkem
Je třeba "vidět srdcem"
Výše uvedené skutečnosti vysvětlují, proč se některá naše přání vyplní zcela lehce, zatímco jiná se v našem životě neprojeví i když jsme na jejich realizaci vynaložili spoustu úsilí a vizualizovali jsme si je podle našeho nejlepšího vědomí. Říkáme-li si stále afirmace nebo vytváříme-li si obrazy před naším vnitřním zrakem, vysílá elektromagnetické vlny jen náš mozek, zatímco vlastní centrum pocitů - srdce - vyzařuje do světa naše skutečné přesvědčení, tvořené často pochybnostmi a strachy, a to s 5000x větší silou. Důsledky, které z toho plynou, máme jako na dlani: V našem životě se může uskutečnit pouze to, čemu věříme z celého srdce! Současní i dřívější prorokové, mudrci i světoví učitelé nám znovu a znovu opakují, že se máme naučit vidět srdcem.
Láska je tím nejkrásnějším darem na světě. Člověk musí být ochoten vstoupit tam, kam ho vede láska. Lékem, jak zlepšit mezilidské vztahy a etiku jednání celé společnosti, je laskavost. Je to program a inspirace pro nás všechny. Platí pro všechny bez rozdílu věku, pohlaví, příslušnosti, vzdělání, majetku, pro všechny lidi s laskavým srdcem, kteří chtějí lepší život, lepší zítřek, lepší svět.
Každý z nás může odhalit základní pravdu a zákon vesmíru, jehož odraz platí i na planetě Zemi. Je to zákon lásky. Vesmírné zákony platí v mikrokosmu i makrokosmu. Co platí dole, platí i nahoře. Z toho vyplývá, že hmotné zákony jsou odrazem zákonů energií. Žijeme ve světě polarit a protikladů - dobro a zlo, světlo a tma, muž a žena, láska a strach atd. Světlo je láska a dobro, tma je strach a zlo. Představte si, že se octnete ve tmě - tedy ve zlu. Máte strach, bojíte se, protože nic nevidíte, jen samou tmu, cítíte se slabí a bezmocní, nevíte si rady kudy se vydat. Přemýšlejte, jak se dostanete z této situace? Co je mocnějšího než tma a co ji přemůže? Je to světlo. A tak musíte rozsvítit svíčku, baterku či žárovku. Jedině tak rozptýlíte tmu. Postačí k tomu i malý plamínek svíčky, neboť světlo dokáže přemoci tmu. A jestliže světlo je láska a dobro, pak logicky dojdete k závěru, že nad zlem zvítězíme dobrem a nad strachem láskou. Pokud přijmete tento základní zákon Vesmíru za svůj a budete ho uplatňovat ve svém životě, budete šťastni.
Klíčem k lásce je laskavost. Můžeme ji nazvat láskou v akci. Platí to i naopak - energie bezpodmínečné lásky se projevuje laskavostí. Jsme-li laskaví, probouzíme ve svém srdci lásku, vítězíme nad strachem, zlobou a nenávistí. Laskavost je přirozenou lidskou vlastností. Nemusíme se jí učit, hledat ji a přemýšlet o ní. Je v nás samých, v našem srdci. Je to základní program všech živých bytostí na planetě Zemi. Laskavost má zázračnou sílu a moc, otevírá každé lidské srdce, i ta nejzatvrzelejší, zkamenělá a zahořklá. Vede je k prameni lásky, skrytému za bariérami našeho strachu, smutku, bolesti a agrese… Láska je jedinou silou, která přemůže zlo. Zákon lásky je jediným a nejdůležitějším kritériem našeho života. Pokaždé, když tento zákon nerespektujeme, jsme nešťastní, protože se ocitáme mimo svůj střed a svou přirozenost, přestáváme být sami sebou - láskou a světlem. Jestliže i vy se rozhodnete odhalovat tajemno v sobě, začněte být laskaví. Hned teď a v této chvíli, v tomto okamžiku. Není žádné včera a žádné zítra. Je jenom přítomnost, a tak nic neodkládejte. Škoda každé chvíle prožité bez lásky.
Láska má mnoho podob, a přesto je jediná. Když mluvíme o lásce, nesmíme zapomenout na svobodu, protože láska a svoboda je téměř totéž. Duše udělá tisíce pokusů a inkarnací, aby našla lásku, aby se naučila lásku dávat i přijímat. Duše každého člověka má absolutní svobodu. Naše duše si vybrala přesně takovou roli, po níž touží a chce, abychom ji ve svém životě hráli.
Kdo skutečně lásku prožívá, neprožívá problémy. Když jsme naplněni láskou, přestáváme vnímat problémy kolem sebe, protože nejsou. Naším posláním není řešit problémy. Naším posláním je žít láskou a těšit se ze života. Když se soustředíme na problémy, zůstanou s námi, když se soustředíme na lásku, zůstane s námi a problémy zmizí. Každý člověk může své štěstí najít pouze v sobě. Děje se to v okamžiku, kdy se nám podaří otevřít své srdce dokořán a objevit tam světlo a lásku jako zdroj nevyčerpatelné energie.
Když zaměňujeme důsledek a příčinu, býváme zklamáni. Jak by také ne. Koncentrujeme se na důsledek - chci být bohatý, zdravý, úspěšný apod. Co nám v tom brání? Nevidíme příčinu. Bojíme se lásky a utíkáme před ní. Láska je cestou k našemu štěstí. Je to láska, která nás činí bohatými, zdravými, úspěšnými apod. Bohužel opačně to nefunguje.
Proč se bojíme lásky, která je naší přirozenou podstatou? Protože ji bereme ve svém životě za samozřejmost, což nám brání, abychom lásku aktivně prožívali a vytvářeli ji. A tak více děkujme za všechno, co k nám v životě přichází. To vše nás obohacuje novými zkušenostmi a poznáním a vede nás k vyšší moudrosti a jinému náhledu na život.
Proč se stydíme za to, že milujeme nějakého člověka a bojíme se to projevit? Stačí, když najdeme odvahu, a můžeme lásku prožívat a těšit se z ní. Jinak v nás láska zůstane pochována a my jsme nešťastní. Je potřebné získat poznání, abychom se osvobodili. Schopnost mít rád všechny projevy hmoty má být výsledkem našeho poznání. Nechat skrze sebe projevit lásku v plném rozsahu a neomezeně, to je cílem a smyslem našeho života. Nezáleží na formě, jakou si zvolíme, ale záleží vždy na tom, zda jsme ochotni uspokojit svou touhu po lásce. Láska nechce nic jiného, jenom se otevřít a těšit se z ní. Upřímnost je jedinou podmínku, jak objevit lásku.
Upřímná snaha poznat sám sebe, naše touha prožívat lásku - to jsou prostředky, které nás vedou na naší cestě. To nám umožní, aby se naše duše sjednotila s naším egem do jednoho celku. Proto je třeba projevit svou přirozenost. Láska je absolutní svobodou i absolutním poznáním. Vede nás k absolutní moudrosti, kterou láska vlastně je. A pokud toto pochopíme, uvědomíme si, že má v životě význam soustředit se pouze na lásku.
Je to velmi jednoduché. Vše je zakotveno v lásce. Své účty skládáme jen sami sobě, nikomu jinému. Neexistuje vina a trest, ale jen zodpovědnost za to, co jsme udělali či neudělali a mohli udělat.
Nejjednodušší možnost, jak být šťastní, je žít a nezapomenout na lásku. Nedivme se, když trpíme a máme bolesti, vždyť jsme se vzdali tohoto nejzázračnějšího léku. Je lehlé být "svatým" tam, kde nás nečekají žádné potíže a zkoušky. Jedině tam, kde na nás číhá pokušení, máme šanci poznat a pochopit sami sebe. Když se soustředíme na lásku, vznikne oheň, který nevyhasne, ale zůstává v nás navždy.
Člověk disponuje jenom takovou silou, jakou je schopen milovat. Protože láska je největší silou našeho života.
To, co nám v životě vytváří komplikace, je lidská racionalita, která předpokládá, že pravda musí být složitá a vede k ní těžká a složitá cesta. Genialita lásky je však v tom, že je velmi jednoduchá a snadno přístupná. Dokonce tak, že náš rozum odmítá, že to může být pravda.
Každý z nás má svou pravdu, která je v souladu s úrovní jeho poznání. Všichni jsme schopni komunikovat se svou moudrostí, jen bychom tomu měli věnovat více pozornosti. Tím se zlepší naše vnímavost a dostaneme všechny informace. Disponujeme takovou mocí, že se nám může splnit vše, co je v souladu se záměrem naší duše.
Každá duše se koncentruje na podstatu, aby našla to, co hledá - lásku. Kvůli ní se znovu inkarnuje. Vybuduje nové vztahy, v nichž se má naučit lásku dávat i přijímat a tím získat nové poznání. A to je smysl reinkarnace.
Ve světě idejí, v nekonečném vesmíru, je nejvyšším zákonem láska. Proto je její hodnota nezničitelná. My jsme strážci tohoto pokladu, jsme strážci svého vědomí. Kdo špatně zachází s láskou, zachází špatně především sám se sebou. Andělé - poslové světla - tvoří krásu ve své lásce k vesmírnému světu. Andělé vstupují do těla, mysli a vědomí člověka a používají je jako nástroj k vyjádření svých myšlenek a poselství. Boj mezi dobrem a zlem, mezi pokrytecky zištnou myslí a upřímnou obětavostí, mezi zlobou a vstřícností, je věčný. Tento antagonizmus tady vždy byl, je a bude. Naše planeta byla určena pro náš vývoj a my ji ani sebe nesmíme zklamat. Máme se tady naučit lásce ke všemu živému. A proto nesmíme svou duši zaprodat zlobě, nenávisti, chamtivosti, agresivitě apod., které vedou k našemu sebezničení. Kdyby si každý uvědomil své poslání na Zemi, žilo by se mu radostněji a neubližoval by druhým, přírodě a v konečném důsledku ani sobě. Svým neuvědomělým postojem děláme mnohé chyby a působíme mnoho zla. Jednou však dospějeme k nejvyšší moudrosti, která říká, že láska je tím nejvzácnějším darem, který máme. Žijeme na planetě Zemi, abychom se učili lásce, uměli ji dávat i přijímat.
Duchovní svět nás neustále varuje, že se všechny nemoci světa váží na nelásku, která se dusí silou zla.
Ve snaze prokázat sovu odvahou lásku k druhým je obsažen náš vztah k Bohu či nejvyšší vesmírné síle již na Zemi. Ústředním tématem všech lidí je láska. Lidské bytí je na ni odkázáno. Není láska jako láska. Má mnoho podob a vyjádření. Samo slovo láska v sobě skrývá radost i bolest. Stále je pro nás tajemstvím, jež znovu a znovu objevujeme. Každý z nás touží po lásce, která je naší pravou podstatou. Rodíme se na tento svět, abychom se učili lásce - uměli lásku dávat i přijímat. Také energii lásky můžeme rozdělit na dva protiklady - lásku pozemskou, fyzickou, sexuální, a lásku duchovní, netělesnou. Řekové měli pro lásku tři slova: eros, filia a agapé. Latiníci rozeznávali dvě: amor a caritas. My už pro lásku máme jen jedno jediné slovo. V současné době převažuje mezi lidmi pouze láska erotická a chybí láska duše. Tak vzniká nerovnováha mezi oběma polaritami, a následkem této disharmonie se rozpadají partnerské vztahy a manželství. Pro Aristotela byl eros silou, která udržuje v pohybu vesmír a nitro světa drží pohromadě. Filia pro něj představuje starostlivou lásku, schopnost člověka vytvářet přátelské vazby a uzavírat manželství. Agapé vyjadřuje pak lásku bratrskou, tak jak ji hlásali první křesťané. Znamená lásku Boha k člověku i lidí mezi sebou, protože všichni jsme vzájemně spojeni láskou. Zákon křesťanství je shrnut v jednom přikázání: "Milovati budeš svého bližního jako sebe sama." V něžném spojení muže a ženy "poznává" Adam svou Evu, tj. v úplném spojení muže a ženy vzniká teprve hluboké a obsáhlé chápání celého člověka. Vytváří se tak jednota mužského a ženského principu. Láskou muže a ženy mizí osamělost člověka. Jeden druhému je nastaveným zrcadlem, a to dává oběma partnerům příležitost vzájemného učení a poznání sebe sama skrze svůj protějšek. V lásce rozhoduje její hloubka a velikost. Láska okouzluje svou jednoduchostí a prostotou stejně jako nový den, a proto je zázrakem pro každého, kdo ji pocítí ve svém srdci. Láska je tady pro všechny, aby objala do svého náručí každého, kdo po ní touží. A otevře jí své srdce dokořán - srdce, v němž sídlí pokora, naděje a víra. Pak sem může vstoupit láska. Láska je vždycky připravena odpustit a sklonit se, ego se nikdy neskloní, protože je plné pýchy. Láska a ego nemohou existovat společně. Láska nikdy nemyslí na sebe, ale na druhého a je ochotna ze sebe stále více a více dávat. Neustále otevírá svou náruč k novému objetí a přesto je stále více a více bohatá. Ego naplněné svou pýchou se stáhne a brání se objetí, bojí se, že by ztratilo samo sebe a rozplynulo se v lásce. Pokud chce láska ego obejmout, nemilosrdně ji odstrčí, protože má strach, co by se stalo, jak by se změnilo.
Láska vždy pociťuje štěstí, když může něco dát. Ego je pokaždé šťastné, když může něco vzít. Člověk, který nosí v sobě květy lásky, je jako král a nese v sobě neuvěřitelné bohatství. Ten, kdo má v sobě trny ega, je politováníhodný a ubohý žebrák, který neustále natahuje dlaň - žebrá o lásku. Láska se raduje, když se může o někoho starat a pečovat, ale ego je šťastné jen tehdy, když může někoho vykořisťovat, vlastnit, ponižovat a utlačovat. Pýcha a ctižádost ega stále a více roste, protože má pocit , že si může být jisté se svým protějškem. Láska dnem i nocí čeká, kdy za ní přijde ego. Ze vší duše volá: "Přijď, přijď, čekám na tebe. Tolik je mi bez tebe smutno, protože tě tak moc miluji, jako nikoho na celém světě." Stále a znovu a znovu čeká, i když jí ego řekne: "To musíš vydržet, přijdu, až já sám budu chtít." Láska je smutná, když není sdílená, cítí, že její protějšek není schopen projevit lásku. Ale stále znovu a znovu mu nabízí své světlo a teplo, protože věří v procitnutí ega a jeho proměnu. Láska je nejšťastnější, když může bez přemýšlení nabídnout druhému sebe. Ego si toho nevšímá, jeho ctižádost roste a má stále méně času na lásku. Je pohlceno světskými starostmi, mezi než patří jeho práce, peníze, materiální hodnoty a požitky. Láska na ně volá: "Čekám na tebe a ty nejdeš, den co den po tobě toužím. Víš, jak moc tě miluji." Ale ego přichází jen tehdy, když má k tomu nějakou příčinu, ale láska je bez motivu, láska si stačí sama, a tak se zděšeně ptá. "Přijdeš jen, když ti něco dám?" To, co bere, není láska. Ego jenom shromažďuje, ale láska dává bezpodmínečně. Láska je vždycky šťastná, i když jí ego způsobuje bolest, protože její pravou podstatou je dávat druhému a činit ho šťastným, aby roztálo jeho kamenné a ledové srdce. Dělá to ráda bez nároku a myšlenky na odplatu, protože věří, že druhému může vytvořit nebe na zemi a vykouzlit na jeho tváři šťastný úsměv. Ego však není nikdy šťastné, ani když něco získá, protože chce stále víc a víc. Bere vše jako samozřejmost a ani za nic nepoděkuje a neumí se z ničeho radovat. Láska volá na ego: "Pojď sem a pojď mě obejmout." Ego se jí však vysměje, anebo před ní uteče. Považuje lásku za bláznovství a dětinskou fantazii. Láska si toho nevšímá, jen dává a je stále připravena dávat, protože to je její poslání. Ego jde vždycky jenom tam, kde může něco získat. Ego je věčný žebrák, protože pořád žádá a žádá, ale láska je neustálé dávání bez ohledu na odplatu a vděčnost. Láska je král a nese v sobě veškeré bohatství světa. Copak je někdo větší a mocnější než láska? Ego rozumí jenom jazyku braní a shromažďování. Láska je jazykem dávání a nabízení. Neexistují žádná pravidla lásky, protože láska nejedná podle pravidel, ale podle toho, jak cítí. Láska je největší silou našeho života.
Divím se, co všechno jsem o lásce dokázala napsat, protože láska se tak těžko dá popsat slovy. Láska se musí žít a prožít. Láska je jednoduše tady pro každého, kdo chce pro ni otevřít své srdce. A kdyby ses byl pozorně díval, mohl bys ji vidět v mých očích. A kdyby ses nebál mé otevřené náruče, mohl jsi ji cítit v mém objetí. Láska vyzařuje z mého srdce, z mého úsměvu, z mých rukou při léčení, z celé mé bytosti. I v mém mlčení i v mých slovech. Děkuji ti za tvou trpělivost a lásku. Dejme šanci lásce a neutíkejme před ní. Nic není lepšího, co by nás mohlo potkat. Zkusme uvěřit v lásku, která je nejmocnější silou na nebi i Zemi. Je věčná a nekonečná. Nikde nekončí a nikde nezačíná. Je tady a teď a vždy byla a bude tady a teď.
Láska je nejlepším prostředkem, který nás zbaví všech problémů a nemocí. Když milujeme, dějí se v našem životě zázraky a my stáváme nejmocnějšími a nejmoudřejšími. Věříme, že neexistuje nic, co bychom nedokázali. Proto, abychom projevili lásku, nemusíme nic dělat. Jenom musíme mít odvahu ji prožívat a otevřít se jejímu zdroji, ukrytému v nás samých. Jedinou podmínkou je věřit tomu, že lásku máme sami v sobě. Nezakopali jsme ji tak hluboko, že nikomu nedáme šanci nás milovat? Právě díky svému strachu utíkáme před láskou. Tam, kde je strach, není pro lásku místo. Nikdo z nás nemůže ztratit lásku, protože to je naše podstata, z níž jsme stvořeni.
Jestliže žijeme svůj život v lásce, tak víme, že každý z nás se má tak, jak sám a svobodně rozhodl. Každý, kdo odmítá možnost těšit se z lásky k druhému člověku, se zbavuje obrovské šance objevit tento poklad v sobě a být šťastný. Je to jeho vůle a jeho rozhodnutí. Svým myšlením uzavírá své srdce a lásku v sobě. Vzniká v něm pocit, že ho nikdo nemá rád. Je to jeho iluze, která se odvíjí od jeho představy a systému víry. Když se odhodláme projevit a prožívat lásku v každé situaci, nikdo nám nebude klást žádný odpor. Zamilovaný člověk je největším zázrakem tohoto vesmíru, nemá žádné problémy a o nic se nestará. Žije pouze láskou a raduje se z tohoto prožitku. Láska není závislá ani žárlivá. Je to úplná svoboda a naše dobrovolná náklonnost k druhému. Svou láskou nemůžeme nikomu ublížit. Naopak - světlo naší lásky otevírá i jiná zavřená srdce. Abychom byli šťastní, nemusíme nikomu svou lásku dávat. Stačí, když ji budeme prožívat. Zdrojem veškeré energie je láska, která ovlivňuje náš tvůrčí potenciál. A to tak, do jaké míry jsme schopni skrze sebe projevit lásku. Pro lásku jsme ochotni udělat cokoliv. Víme, jak moc ji potřebujeme. Můžeme mít v životě všechno, ale bez lásky nemáme vůbec nic. Pak se cítíme nešťastni a opuštění. Snažíme se utíkat před tím, co hledáme, protože se mylně domníváme, že láska zraňuje. Láska nezraňuje, ale naše nevědomost ano. Jedině naše odvaha a vědomá touha po lásce nám ji dovolí prožívat. Když něco děláme, potřebujeme energii, která pochází z univerzálního zdroje. A touto energií je láska. Žádná jiná energie tady není. Záleží jenom na nás, zda ji využijeme či nikoliv. Láska je naplněním naší touhy a dává nám možnost realizovat naše sny. Protože nejsme dostatečně otevření, láska nám dlouho nevydrží a naše vztahy ztroskotávají.
Když jsme dostatečně otevření proudění energie lásky, můžeme změnit cokoliv. Konkrétní přání nás mohou omezovat. Vesmír nám splní každé naše přání. Tak ho neomezujme. Přejeme si lásku, aby k nám přišla v té formě a prostřednictvím lidí, kteří nás mají něčemu naučit. Určitě přijde příležitost a možnost vnímat a prožívat lásku. Jenom nesmíme mít strach a nesmíme před touto šancí utíkat. Musíme ji využít. Ke všemu přistupujeme se strachem nebo s láskou. Strach je vždy tam, kde není láska. Když se zbavíme strachu, začneme žít v lásce. Proč máme vždycky největší strach z toho, po čem toužíme? Jsme tady pro lásku a přitom před ní utíkáme. Proč se zbavujeme možnosti milovat a být šťastní? Když se bojíme někoho milovat, není to skutečná a čistá láska, ale připoutanost. Strach a naše obavy nám ukazují, že se nám ještě nepodařilo otevřít se lásce. Jsme plni strachu z neznámého, že můžeme prožít něco, o čem nedokážeme ani snít. Kolikrát jsme svou lásku prodali či vyměnili za peníze, za iluzi klidu, svobody, bezpečí a pohodlí? Stalo se tak proto, že jsme se v minulosti zklamali a přestali důvěřovat, že teď by to mohlo být jiné.
Milovat určitého člověka, když máme za sebou špatné zkušenosti, není jednoduchá věc. Pokud však nevyužijeme příležitost, kterou nám život nabízí, nikdy se nám nevrátí a my budeme litovat, že jsme se zachovali jako zbabělci. Když se před láskou uzavřeme a vytvoříme si představu o tom, že milovat je slabost a láska je pro nás nebezpečná, rozhodneme o své smrti. Bez lásky se žít nedá. Naše poznání není dostatečné a proto se nevědomě bráníme tomuto citu. Láska není přesto něco, za co bychom se měli stydět. Nenese v sobě slabost, ale sílu - energii, bez níž se žít nedá. Nešťastní si připadáme jen proto, že nemáme odvahu prožívat a projevit naši lásku. Důvodem není to, že nás nikdo nemá rád. To, co nás nutí mít výhrady vůči druhým, je naše ego a mysl. Nejedná se o lásku. Ta přijímá každého takového, jaký je. Čím více máme v sobě lásky, tím více vnímáme svou intuici. Láska nepotřebuje bojovat. Vítězí nad vším silou lásky. Láska je vždycky vítězem. Jsme zbabělí prožívat lásku, proto hledáme výmluvy pro ospravedlnění naší zbabělosti. Je třeba žít, nebát se a riskovat. Kdo neriskuje, nic nezíská, ani nežije, jenom živoří. Láska je největší zázrak našeho života. Nic většího na světě není. Je to šance, která stojí za všechny oběti. Našeho utrpení či smutku nás nezbaví žádná kouzla, ale pouze poznání, že bez lásky se nedá žít. Popřeli bychom tím sami sebe i život sám. Láska nepotřebuje nikoho ovládat či vlastnit, nemusí dokazovat žádnou pravdu, protože láska tím vším je. Je to nejvyšší ideál a štěstí, jehož v životě můžeme dosáhnout. Staňme se ve všech projevech svého života láskou a o nic víc se nemusíme starat. Když vše v životě budeme dělat s láskou a ve jménu lásky, udělali jsme všechno proto, abychom byli šťastní. Život nás vede k tomu, abychom milovali. Pak se nemusíme trápit a nemusíme ani odpouštět. Srdce beze strachu dojde vykoupení. Kde je strach, může být i zlo. Když máme strach, tak zrazujeme svou víru v lásku, dobro a Boha. Jedině síla lásky přemůže každé zlo. Buďte laskaví sami k sobě, k životu, ke svým nejbližším, rodině, kolegům, přátelům i nepřátelům. Tím v každém z nich začnete otevírat jejich vlastní zdroj lásky. Přijměte laskavost a lásku do svého života a dovolte, aby vstoupily do vašeho domova i domova druhých. Když začneme své myšlenky, slova a činy naplňovat "nicnežádající" bezpodmínečnou láskou, náš život se změní k lepšímu. Každý z nás jsme pod kontrolou svého svědomí, které nás nezatratí a ani s námi nemůže manipulovat. Tím, že se odchýlíme od zákona lásky a pozitivního vnímání světa v lásce, ztrácíme kontakt sami se sebou, bloudíme životem a nevidíme světlo ani možnost řešení problémů. Láska je přirozená jako naše dýchání, které tvoří nádech a výdech. Jinak má omezené a krátké trvání. Zahyne, stejně jako člověk, který přestává dýchat nebo chce pouze nadechovat vzduch. To je případ těch lidí, kteří chtějí lásku jenom brát, aniž by ji opětovali dáváním. Také ten, který lásku jenom dává a nepřijímá ji nebo ji od druhých nedostává, je zahuben, protože mu chybí přijímání, stejně jako výdech musí provázet nádech. Zákon lásky lze aplikovat na hloubku a intenzitu našeho dýchání. Nejdříve musíme vydechnout, abychom se mohli nadechnout. Jaké množství vzduchu vydechneme, také množství vzduchu můžeme nadechnout do svých plic. A tak kolik lásky dáváme, tolik i dostáváme. Nelze to udělat jinak. To je zákon. Je to naše pošetilost a hloupost, které chtějí tento zákon změnit. Tím ubližujeme sami sobě. Ten, kdo chce lásku jenom brát a čeká, kdo mu ji dá, ten se jí nikdy nedočká. Stane se nevraživým, zlým a zahořklým nad nespravedlivostí života. Je to tím, že je nevědomý, a začne si uvědomovat, že nejprve musí začít u sebe svou láskou a laskavostí pro druhé. Přestane se soustředit sám na sebe, zaměří se na druhé, otevře se novému přijímání. Čím více laskavosti udělá jiným, tím více laskavosti bude přicházet k němu. Jak je to prosté a jednoduché! Proč my to vidíme tak složité a komplikujeme si život svou pýchou, egoizmem a sobectvím? O kolik jen jsou moudřejší rostliny, stromy, zvířata i kameny. Zákon lásky je pro ně zcela přirozený jako dýchání. Když dáváme, uvědomujeme si svůj dar lásky, svou sílu a moc pomáhat i být užitečný. Není to úžasné? Proč toto nechápeme, a o tento dar se ochuzujeme? Žijeme tady, abychom se naučili milovat. Hledáme pravdu a lásku a přitom ji nosíme sami v sobě.
To je naše pravá podstata. My sami jsme Pravdou a Láskou. Proč nás musí zastavit nějaká nemoc či katastrofa, abychom pochopili a přiznali si, že jedinou realitou je láska? Zkusme si alespoň jednou denně přiložit ruku na srdce a myslet na lásku. Jedině tak můžeme změnit sebe, svůj život, svět i druhé kolem nás. Žijeme v době, kdy se na planetě Zemi pozvedá vědomí lidí na vyšší úroveň. Mění se kategorie "já" na kategorii "my". Začíná se vytvářet a působit energie kolektivního vědomí - jednoty a celistvosti, vyžadující od každého z nás naplňování zákona lásky v praxi. Děje se tak skrze naši pomoc a dávání druhým. Jedině skrze dávání můžeme i přijímat. Ne každý je však ochoten a schopen pomáhat a dávat ostatním. Vyžaduje to změnu myšlení, a to je těžká věc. Když do našeho života přicházejí změny, porovnáváme se s ostatními, vracíme se do své minulosti a často dáváme přednost starým vzorcům chování. Bojíme se udělat nový krok a vyměnit staré za nové. Ubližujeme tak sami sobě, protože se nikdy nedozvíme, jak důležití, užiteční a prospěšní můžeme být v rámci celku. Za svou nelaskavost, egoismus, sobeckost a lakotu nedostáváme pochvalu ani díky, po nichž tak toužíme. A tak se stále zvětšuje naše zloba, zoufalství, strach, agrese a nespokojenost. Bloudíme v začarovaném kruhu, z něhož vykročit můžeme jen my sami. To je důvod k tomu, proč být laskavým člověkem. Někdy sami odkládáme rozhodnutí jak naložit se svým životem. Jenže "smysl života" není něco jednou provždy daného. Hledáme ho a nacházíme ho každý den. Kdykoliv léčím, přednáším či píšu, cítím, že život má svůj smysl. A stejný pocit mám, když mluvím se svými posluchači a mohu slyšet, jak jim v praktickém životě pomohlo to, co se naučili na našich společných seminářích. Tak i já čerpám poznání z jejich prožitých zkušeností. Kde je hranice mezi žákem a učitelem? Snad ani žádná není. Vždyť každý z nás je žákem i učitelem zároveň. Pokud stále jen čekáme na něco velkého, vyhýbáme se životu. Podstatné je překonat strach ze života a věnovat se něčemu doopravdy. Děláme-li něco rádi a dobře, pak máme radost ze života a jsme spokojeni sami se sebou. Kdo nikdy nic nedává, neroste, jen do nekonečna čeká, že od někoho něco dostane. Je jako žebrák s nastavenou dlaní. Máme se vyhýbat zklamání? Vůbec ne! Zklamání se může stát velkou příležitostí k růstu a k zahojení ran, utržených v dětství. S touto myšlenkou se však ztotožní jen ti, kteří jsou připraveni převzít osobní zodpovědnost a vydržet nepohodlí, které provází každou změnu. Nejrychlejší cesta k sebevědomí vede přes zodpovědnost. Život bez bolesti neexistuje. Zakusit bolest a překonat ji nám dává novou sílu a dovoluje nám vyrůst. Uvědomujeme si, že nechceme opakovat staré vzorce chování, a začínáme je měnit na nové. Život přináší naději i bolest. Většinou jsme ochotní změnit své chování, když si uvědomuje, že jsme udělali chybu. Ten, kdo touží po pomstě, brzy zjistí, že mu žádné vykoupení nepřinese. My všichni jsme součástí velké cesty. Je to náš život, jak ho prožijeme a na čem záleží, o tom si rozhodujeme my sami. Máme svobodnou volbu a zároveň zodpovědnost za každou svou myšlenku i čin. To, jaký člověk ve skutečnosti je, poznáme podle jeho srdce. Každý člověk by se měl snažit dělat druhého šťastným, protože to ho vede k neskonalému štěstí a naplnění. Skrze štěstí jsme schopni dosáhnout míru. Proč jsme dosud míru nedosáhli? Je to nejspíš proto, že jsme se o to pokoušeli cestou síly a rozumu. Jediná cesta k míru je cesta našeho srdce. Nejdříve musí každý z nás uzavřít mír sám se sebou a se svými nejbližšími. Každý z nás přišel na tento svět s poselstvím lásky a jednoho dne si uvědomí tento vzácný dar. Pocítíme svou dokonalost, když námi proudí síla lásky. To je naše naplnění. Co víc si přát. Buďme šťastni, vděční a radujme se.
"Láska je produktem vzájemného křížení dvou individuí - proto je také mystická a univerzální a nekonečně tvárná jako individuální princip sám." Novalis
dr. Mirka Mašková